V čem vidíte důležitost takových akcí, jako jsou městské misie?
P. Lukáš, kněz z řádu bratří kazatelů: Kromě důležitosti, kterou to má pro mnoho lidí, kteří se s evangeliem ještě nesetkali nebo se setkali velmi málo, to má důležitost i pro ty, kteří evangelizují, včetně mě samotného, protože mohou znovu prožít svou víru a také se v ní posunout dál.

Proč jezdíte na misie?
Laická sestra Hana Klára: Myslím si, že misie jsou Boží dar pro lidi, ke kterým jdeme, ale i pro nás, takzvané evangelizátory. Při misiích vždy roste moje víra a radost z Boha. Vždycky, když se sdílím o svou víru, tak se tohle opravdu děje, že jsem hodně obdarovávaná. Plus vím, že to po nás Pán Ježíš chce. Některá setkání a rozhovory s lidmi jsou hluboké a vidím, že se Bůh dotýká při misií lidí, lidských srdcí, a to je velká věc.

Jak se Vám v Chrudimi líbí, jak se daří?
Valentin, člen týmu: Mám se tu moc dobře, mně se tady líbí. Jsem tu dobrovolně ve svém volnu, já si to vyloženě užívám. Kázat evangelium mě baví. Setkám se se zajímavými lidmi, některé znám už mnoho let, někteří jsou noví. Jsem rád, že se akce dělá ve spolupráci s místní farností, což je základ úspěchu. Jsem spokojený.

Jak ses dostal k práci na misiích, proč na ně jezdíš?
Martin, pracovník s dětmi: Sestra Petra hledala někoho, kdo má vztah k dětem a kdo by s nimi na misiích pracoval. Tak vznikl tým pro práci s dětmi. Je fajn, že v rámci misií máme vyhrazený prostor pouze pro děti. Připravujeme pro ně hry, pohádky, vyprávění, ale mimo to také program, který se týká duchovna. Povídáme si o svatých, například o Dominikovi nebo Anežce České. Cílem je dát ponaučení, nabídnout něco hezkého, protože dnes děti často nevědí, co by… Chceme jim věnovat svůj volný čas, aby nepřilnuly ke špatnému. Jsme za to Bohu vděční, že můžeme předat dětem Boží tajemství, lásku.

Jak se ti sloužilo, jaké byly děti?
Petra Diana, pracovnice s dětmi: Jsem ráda, že jsem tady mohla být. S dětmi se mi to, myslím, dařilo a líbilo. Byly to různorodé děti, děti z vaší farnosti, z okolí… Včera jsme tady měli děti z nějakého stacionáře, které přivedla jedna paní. Každý den byl různorodý. Jsem ráda, že děti přicházely a že jsem jim mohla předávat Pána Ježíše, Jeho lásku, že jsem je mohla někam posouvat vždy o kousek blíž. Každý den jsme začínali a končili modlitbou, mluvili o nějakém svatém, hráli si, program je také provázaný Božím slovem, příběhy. Líbilo se mi to. I já odjíždím obohacena o Boží lásku, kterou dávají děti.

Jak se v Chrudimi a na faře cítíte?
Markéta, pracovnice v kuchyni: Chrudim je nádherná. Jednak mě překvapuje, co tady máte. Řekla bych ne Praha stověžatá, ale Chrudim stověžatá. Jsou tady strašně hodní lidé. Dostávali jsme spoustu dobrot, ovoce, zeleninu… jako doma. No a tady v kuchyni je to služba. Někdy trochu sebezápor, ale dá se to vydržet.

Sestra Vojtěcha z České kongregace sester dominikánek: Byla moc pěkná atmosféra mezi farníky, moc pěkná atmosféra mezi lidmi, kteří sem na faru přicházejí, hodně fajn otevření lidé ve farnosti. Moc děkujeme za bohatství dobrot, co nám nosily farnice, zvláště děkujeme paní cukrářce za každodenní přísun dobrot, ale každému, kdo přispěl ovocem, zeleninou, buchtami... Je to úplně výjimečné místo. Není to všude tak běžné…

Máte z pouličních setkání nebo jiných kázání nějaké hezké svědectví?
P. Ludvík, kněz z řádu bratří kazatelů: Já bych nerad vytvořil dojem, že nějaká setkání nejsou hezká. My věříme, že i ta setkání, kde nás člověk s „Díky“ a „Na shledanou“ téměř odbyde, mají smysl. Z tohoto pohledu bych řekl, co mně přijde krásné: že i ty negativní reakce, odmítavé nebo neutrální, vždycky byly (až na velice vzácné výjimky) zdvořilé a ohleduplné, a lidé se na nás nikdy nedívali jako na fanatiky a sektáře. Takže tohle je možná nejdůležitější dojem, který jsem získal a který je možná důležitější než nějaká ta konkrétní setkání. Bylo jich pár, která bych označil za nějaká výraznější, kdy se nám skutečně podařilo pobavit se s lidmi víc do hloubky. Zrovna teď jsem potkal takový mladý pár, který se sice označoval za neznabohy, ale mohli jsme se obohatit vzájemně. Nebylo to vůbec nepříjemné, z obou stran konstruktivní, i když jsme se rozešli bez nějakého hmatatelného výsledku. Především bych vyzdvihl atmosféru, která byla přívětivá a přijímající i u těch, kteří nechtěli přijít na nějaký program nebo si vzít letáček.

Jak dlouho se pouliční evangelizaci věnuješ a jakou s ní máš zkušenost?
Mirek, misijní tým, člen komunity Chemin Neuf: My jsme zkušenost s evangelizací získávali jako společenství v Bartošovicích v Orlických horách ještě dříve, než komunita Chemin Neuf přišla do České republiky. Měli jsme evangelizační kurzy na faře, chodili jsme do okolí… S příchodem komunity, jsme jezdili po různých místech, a tam jsme sloužili… Je to již několik let, a je to něco, co člověka drží u srdce a kde se nějak potkává s živým Bohem. Zvláštním způsobem ho Bůh obdarovává… Připomíná mi to staré Izraelity, kdy oni si znovu připomínali a znovu prožívali Boha, který pro ně byl tak důležitý, v tom okamžiku, kdy o něm znovu jenom promluvili. To se mi stává znovu takovou sladkou chutí při evangelizaci, jako by se Pán znovu, nebo ne jakoby, ale věříme a při evangelizaci vidíme: Bůh se zjevuje a přímo se manifestuje v tom, že někdo přijde a při rozhovoru se svěří s tím, co prožívá. My můžeme nabídnout přímluvnou modlitbu, pozvání. Tato misie je výjimečná v tom, že je zpracována do detailu, ale i tím, co obzvlášť oceňuji, že se myslí na to, a co potom. Jsou připraveny kurzy Alfa, kam my ty lidi můžeme posílat. My často vidíme, že řeší zásadní otázky, zmatky a potřebují ošetření v tom, že je můžeme pozvat na příjemnou večeři v dobrém prostředí, do důvěryhodné společnosti dobrých lidí, kde mohou tyto své otázky ventilovat, mohou se zeptat, nemusí se bát, že budou ztrapněni. A ještě se u toho dobře najedí, ještě se seznámí a povzbudí se. Díky Bohu za toto dílo a za Vaši službu.

Jak se naplnila či nenaplnila očekávání misií tady v Chrudimi?
Martin Rosenbaum, hlavní koordinátor projektu: Ono se to vždycky špatně měří, protože v církvi a v Božím díle je to zpravidla tak, že jeden zasévá a druhý sklízí, takže to má několik různých rozměrů. Jedna věc je farnost. Farnost mě moc příjemně překvapila. Dokonce jsme si říkali, že je to nejlepší farnost, ve které jsme kdy byli. Včera například to zázračné rozmnožení muzikantů, to nás potěšilo strašně moc. Poté, co naši muzikanti vypadli… Jinak samozřejmě ty reakce ve městě jsou různé. Od velice krásných a pozitivních setkání až tedy po to, že se někdo potřebuje vykřičet a vykřičí se na nás, to je vždycky tak. Ale celkově mám pocit, že to běží docela hezky, je nám tady dobře. Na začátku jsme měli trochu pocit, že nám náš úhlavní nepřítel okopává kotníky, ale to taky patří k věci, už okopával i hůř.

Co říkáte na dominikánské misie?
Marie, 53 let: Je to určitě krásná a potřebná věc. Já jsem takový člověk, který má ke všemu pochybnosti, já na to koukám okem spíš toho nevěřícího a říkám si, co to asi s nimi dělá. Nicméně si myslím, že je to potřeba, protože ti lidé nevědí o Bohu vůbec nic. O nás křesťanech absolutně nic neví, jenom to, co jim řeknou v televizi, což často bývá zkreslené a záporné. Ve mně bojuje to – když někdo mluví o Bohu, tak já jsem raději zticha, raději o tom moc nemluvím, aby se na mě náhodou nekoukali špatně, a teď najednou se tady mám přidat a veřejně hlásat před kostelem, což je absurdní. Ale říkám si, že je to asi potřeba, že nám asi nezbyde, než to takhle dělat. Jinak jsme jak chráněná fauna, flora, spolek folklórních dobrodruhů, kteří vzpomínají na něco, co tady už není. Ale my tady jsme a máme co říct. Musíme o tom mluvit, ale takovou formou, abychom lidi neumlátili, abychom k nim byli opatrní.

Jaká jste měla očekávání před misiemi, jak se tato očekávání naplnila?
Farnice Alena: Já jsem nějaká velká očekávání neměla, já jsem si spíš myslela, že se mě to moc netýká. Že se to týká spíš těch, kteří hledají nebo jsou si nějak nejistí. Trošku jsem se toho obávala, reakce cizích lidí, těch, kteří nechtějí Boha přijmout. Ale během misií jsem zjistila, že to má pro mě velký význam, nevím, jak reaguje okolí a nevěřící, ale já jsem nadšena každodenním programem a tím, jak misie vpluly do mého nebo našeho života. Moc se mi to všechno líbí a doufám, že to bude mít význam pro ty, kteří se Bohu brání, nebo ho pořád hledají.

Zaregistroval(a) jste konání Týdne porozumění? Jak misie vnímáte?
Žena, 55 let: Slyšela jsem, jak mluví a zpívají od pondělka na náměstí... Mě to nezajímá. Je to jejich věc.

Muž, 40 let: Když jsem šel přes město, tak jsem si někoho všiml. Ale jinak o tom nic nevím. Osobně jsem si s nikým nepovídal, protože já chodím jenom do práce z práce, výjimečně to vezmu přes krám… Když mě to moc neotravuje, tak je mi to vcelku jedno. Nemám na to názor, že by se mi to líbilo, nelíbilo, prostě to neřeším. Každý má svoji hlavu a svůj rozum, jsme dospělí, ne?

Muž, 44 let: No, všiml jsem si... Já to řeknu takhle. Od té doby, co jim stát narval ty miliardy, tak mě to nezajímá.

Žena, 68 let: Setkala jsem se s nimi tady u baráku. Sedí, rozdávají nějaké letáčky, jsou sympatičtí a hodní. Bavila jsem se s nimi. Minulý týden tady byla děvčata, s nimi jsem si víc povídala. S holkami si člověk víc rozumí… Určitě je dobré, že tady jsou. Bylo to pěkné. Já pocházím z Pardubic, a tam jsem nikdy nic takového neviděla.



Vzkaz chrudimským farníkům
P. Jan, kněz z řádu bratří kazatelů: Chtěl bych především poděkovat. Na prvním místě za modlitbu a takovou velice vstřícnou podporu celé akce, za ochotu se na ní podílet, zvlášť mladým, kteří se zapojili do misijního týmu, a všem dalším, kteří se nějak účastnili oficií, modliteb, kteří zařizovali a pomáhali. Chtěl bych poděkovat i všem ostatním, kteří měli rozdělené ulice a modlili se za ně, a všem, kteří přidali další modlitby a jakoukoli oběť. Bylo to poznat. Víte, my netušíme, co se tu stalo, to nikdo z nás netuší, ale není to jenom výsledek misijního týmu, ale především sklizeň toho, co jste zasévali trpělivě vy.

P. Pavel, duchovní vedoucí misie: Rád bych řekl, že mám radost, že díky Vám všem v čele s o. Jiřím se mohla misie v Chrudimi uskutečnit. Myslím si, že to je důležitý rozměr poslání církve, dokonce takový základní, neprominutelný rozměr naší církve, a tím, že se hodně farníků zapojilo do misie, jste si sami mohli zkusit, že být otevřený vůči druhým a zvěstovat evangelium, hlásat Boží slovo, je něco normálního, čeho se nemusíme bát, co můžeme dělat stále. A tak to poselství, které bych Vám chtěl nejvíc říci, je, že misie tímto týdnem nekončí. Tam, kde je živá církev, je i živé a stálé zvěstování evangelia, a že to, co jsme zde dělali třeba trošku intenzivněji, můžeme a máme dělat stále. Pán Bůh zaplať za všechno, co jsme tu mohli s Vámi prožít. Bůh Vám žehnej v další misii naší drahé matky Církve.