Pravidelně se scházíme v kostele. Je to jeden z hlavních projevů naší víry. Modlíme se zde, zpíváme, klekáme, vstáváme, děláme různá gesta. Může se ale stát, že odsud odcházíme prázdní. Víme jen, že jsme splnili svou náboženskou povinnost. Sílu a uzdravení pro svůj život pak hledáme někde jinde. Nakonec bychom si mohli říct: nemohu se lépe modlit jinde, třeba doma nebo v lese? Bůh je přece všude? Stále se to opakuje, nic mi to už nedává. Přitom ten největší zdroj síly je právě zde, ve mši svaté. Proč je ta síla jakoby neúčinná, nevyužitá? Možná proto, že ji už nehledáme, že už s ní nepočítáme. Možná proto, že zůstáváme na povrchu. Mše svatá je pro nás jakousi nedělní tradicí, setkáním se známými, líbí se nám zvuk varhan nebo duchovní atmosféra kostela. Přitom ve mši svaté se otvírá pro každého z nás pramen vody živé. Chtěl bych se spolu s vámi zamýšlet nad tajemstvím mše svaté. Nejde mi o teoretizování, chtěl bych ukázat, že mše svatá souvisí s naším životem, že je obrovskou nabídkou pro každého z nás.

Každá mše svatá je slavnost. Když slavíme třeba narozeniny nebo svátek blízkého člověka, vždy se na to připravujeme. I zde je třeba se připravit. Naší nejlepší přípravou na mši svatou je upřímná touha po setkání s Bohem. Tato touha může prorůstat celý náš život, pak mše svatá nikdy nebude nudná. Starozákonní autor povzbuzuje: „Vzhůru vystupme na Hospodinovu horu…“ Pokud má být naše víra živá, nikdy nesmíme Boha odsunout až na další místa. Každý z nás si musí sám odpovědět na otázku: Co je pro mě důležitější? Práce, návštěva, cestování, televizní film nebo Bůh?

Ale my jsme nakonec přijali pozvání. Zní zvony a my vstupujeme do chrámu. Už první gesto, které uděláme, má svůj hluboký význam. Namočíme prsty v kropence se svěcenou vodou a přežehnáme se křížem. Je to připomínka našeho křtu. Právě křest nám otevřel pramen Božího života a já se k tomu tímto gestem vědomě hlásím. Znamením kříže vyznávám víru v Nejsvětější Trojici. Byl jsem pokřtěn ve jméno Trojjediného Boha. Právě proto mám právo slavit tuto bohoslužbu. Pak teprve pokleknu směrem ke svatostánku. Tím dám najevo svou víru v Ježíšovu přítomnost v eucharistickém chlebu. Tato gesta my děláme většinou zcela mechanicky, a při tom vyjadřují něco propastného. Nebojte se úsměvem pozdravit své sousedy v lavicích. Patříme přece k sobě. Katolickým nešvarem je zůstat stát vzadu. Nebojte se přistoupit blíž k oltáři, vždyť zde je střed. Pro kněze je vaše blízkost a živá účast velmi povzbudivá.

Ještě poslední poznámku k příchodu do kostela: Ve mši svaté nejsou žádné nedůležité části. Přijdete-li pozdě a zmeškáte třeba jen úkon kajícnosti, možná už jste zmeškali všechno. Jedno vychází z druhého, může se stát, že nám kvůli pozdnímu příchodu prostě „ujede vlak“.

Vstupme do předsíně bohoslužby, kterou představují vstupní obřady. Snažíme se soustředit, zaznívá vstupní zpěv. Ozve se zvonek a my vstáváme. Do prostoru kostela přichází celý Kristus, hlava a údy. Kněz představuje Kristovu hlavu a lid jeho tělo. Ježíš je přítomen v osobě kněze, který je jen jeho znamením a nástrojem. Kněz je povolán a poslán předsedat mši svaté, ale sám není důležitý. Kristus jedná v něm i přes jeho nehodnost a nedokonalost. Je to sám Kristus, který proměňuje chléb a víno v tělo a krev, sám Kristus mluví při čtení evangelia. Je to sám Kristus, který je zde při díle. Symbolizuje to oblečení kněze. Je jiné. Proč se používá toto pro někoho komické roucho? Je to zdůraznění Krista – Hlavy. Kněz se rouchem odděluje od druhých, ale také od sebe samého.

Ježíš zde není přítomen jen v osobě kněze, je přítomen i v našem společenství: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Vážíme si našeho společenství, uvědomujeme si, že On je přítomen mezi námi? Obvykle tento příchod Krista je naznačen při běžném vstupu kněze s ministranty. Stojíme při tom, protože jsme poutníci, kteří jdou spolu s Ním, a vítáme ho zpěvem, který doprovází tento pohyb. Nejde o to si zazpívat, ale doprovodit vstup přicházejícího Krista.

Kněz pak přistupuje k oltáři a začíná znamením, které obec věřících často vůbec nevnímá – políbí oltář. Oltář je symbolem Krista a znamením jeho přítomnosti mezi námi. Kněz nelíbá nějakou věc, líbá osobu, polibek patří Kristu. Chápeme všichni velmi dobře, co polibek vyjadřuje – nejosobnější setkání dvou lidí, úctu a lásku. Spolu s knězem i my máme v duchu s láskou a úctou políbit Krista.

Poté kněz zahájí znamením kříže. Tak bohoslužbu začínáme v Božím jménu. V liturgii se čas dotýká věčnosti. Protíná se zde přirozené s nadpřirozeným, proto jedině skrze znamení kříže můžeme vstoupit do tohoto prostoru. Tento kříž je klíč a jím se otevírá pokladnice milostí, kterou je mše svatá. Znovu nám toto znamení a modlitba připomíná náš křest a my odpovídáme: Amen!

Kněz rozpíná ruce, jakoby chtěl zahrnout, obejmout jménem Krista úplně všechny příchozí. Pozdrav: „Pán s vámi“, obsahuje mnoho a znamená, že Bůh je skutečně uprostřed nás: „Já jsem s Vámi po všechny dny až do konce světa.“ Kněz jakoby upozorňoval lid tímto pozdravem na křestní milost: „Pán je s vámi.“ Lid zase připomíná knězi jeho kněžské svěcení: „I s tebou.“

Potom kněz přivítá přítomné a krátce je uvede do bohoslužby. Nemá to být malé kázání. Tato slova mají napomoci živé účasti na bohoslužbě. Živé účasti na bohoslužbě překáží jediná věc: hřích. Věřící nemůže naplnit svůj křest, kněz nemůže naplnit své kněžství. Hřích tomu brání. Proto je zde výzva k pokání a chvíle ticha. Toto krátké ticho není formalismus. Co u mě překáží, abych mohl vstoupit do svatyně mše svaté? Kněz i lidé přemýšlí, jaký hřích stojí mezi ním a Bohem, co brání Boží milosti. Je třeba smířit se, než nabídnu Bohu svůj dar. Tato chvíle je jakousi očišťující lázní.

Formule všeobecného vyznání hříchů Vyznávám se, má svůj prastarý původ v mnišských společenstvích. Při mši svaté se používá od 11. století. Chce nám říct, že hřích je mnohotvárný, jsou to myšlenky, slova, skutky a také opomenutí dobrého, kterým hřešíme. Můj hřích není soukromá záležitost, zraňuje celé Kristovo tělo. Biji se v prsa, protože opravdu já jsem ten hříšník. Někdo se nemá z čeho vyznat. Není to proto, že by byl dokonalý… Kněz pak z moci svého kněžství přednese Bohu prosbu za odpuštění hříchů. Je to modlitba za osvobození. Pokud si nejsem vědom těžkých hříchů a lituji, Bůh mi v tuto chvíli odpouští lehké hříchy. Těžký hřích samozřejmě musím vyznat ve svátosti smíření, pak je teprve odpuštěn.

Je-li tělo očištěno, je třeba oslovit Pána v našem středu. Nic už nebrání: Kyrie eleison, Pane, smiluj se, to není pokračování kajícnosti. Toto řecké volání se zachovalo v mnoha liturgiích od dob prvotní církve. Je to volání v jásotu. Bylo to vítězné volání lidu vstříc císaři, který se vracel po vítězství. Znamenalo to hold a poddání: Buď k nám milostiv. Pane, spas nás. Křesťané to přenesli na pravého Pána a Krále jako uctivou chválu. Toto volání trvalo při mši různě dlouho, v šestém století tak dlouho, dokud to přítomný papež nezastavil.

Chvála je tou první a nejdůležitější modlitbou. Pokračuje při Gloria – Sláva na výsostech Bohu je to chvalozpěv na Vzkříšeného Pána. Je to starokřesťanský chvalozpěv a zpočátku souvisel s velikonoční liturgií. Slovy andělů nad Betlémem chválíme Boha. V první části je chvála celé Nejsvětější Trojice. V druhé části se obracíme na Krista. V krátké litanii zdůrazňujeme jeho vykupitelskou moc. Je to oslavný hymnus na Krista, jediného Pána.

Putování předsíní končí vstupní modlitbou. Všichni stojíme. Kněz vyzve přítomné k modlitbě. V následujícím tichu má každý z nás vložit své osobní prosby, své úmysly, s kterými přišel na mši svatou. To je chvíle pro mou osobní modlitbu. Kněz vztáhne ruce k Bohu, to gesto je prastaré, znamená odevzdanost. Doufáme, že Bůh naše prázdné ruce naplní. Ale znamená to také, jakoby kněz sebral prosby všech lidí a teď je pozdvihuje k Bohu, skrze Krista v Duchu svatém. Proto se tato modlitba nazývá kolekta, to znamená sbírka, sebrání. Nesmírně důležité je naše: Amen. Tím „Amen“ se připojujete k modlitbě kněze, tím „Amen“ končí vstupní obřady.