Jsme svobodní, a proto také odpovědní. Odpovědní za to, koho necháme, aby ovlivňoval náš život, koho budeme brát opravdu vážně.

Zkušenost nám ukazuje, že věrnost v životě z víry a věrnost v modlitbě, i když občas prochází těžkostmi, nás postupně přivádí k tomu, abychom v Bohu nalezli hluboký pokoj, jistotu a štěstí, které nás činí svobodnými vzhledem k ostatním. Jestliže naleznu pokoj a štěstí v Bohu, budu schopen mnoho darovat svým bližním a budu také schopen je přijmout takové, jací jsou, aniž bych jim zazlíval, že neodpovídají mým očekáváním. Bůh sám stačí.

Unést svou svobodu jako dědictví, na které mám nárok, k tomu je třeba odvahy, síly Ducha. Dobře vím, jak sladké a pohodlné je být o někoho opřen, někým chráněn, nepřemýšlet, nekritizovat, jen se učit a poslouchat. Též jsem to nerad opouštěl. Vstoupíš do světa nechráněný, ohrožený, osobně zodpovědný. Kráčíš po vlnách. Všechno můžeš získat, všechno můžeš ztratit. Opřít se můžeš jedině o Božího Ducha, který v tobě působí. Ale nemýlíš se? Přijdou staré pochybnosti a nostalgie po teple o jistotě domova. Musíš kráčet vpřed, běda, kdyby ses ohlédl.

Začneme tím, že nenasloucháme, co nám říká růže, a najednou zjistíme, že jsme přinuceni poslouchat, co nám přikazuje bič.

Nic na světě není dost široké a veliké, aby to naplnilo šíři, hloubku a výšku lidského srdce. Naši svobodu může naplnit jen společenství a přátelství s jinou svobodou. Ale i lidská svoboda je konečná; na své hranice narazí, z lidského hlediska, nejpozději při smrti. Člověka by mohla naplnit jen dokonalá svoboda, jen nekonečný, věčný život. Člověk tedy překračuje člověka o nekonečno (B. Pascal). Jen Bůh je dost veliký, aby dovedl naše srdce k vnitřnímu pokoji. Nepokojné je naše srdce, pokud nespočine v Bohu (Augustin).

Bez svobody není láska možná. Protože Bůh chce lásku, chce svobodu, ač ve svobodě vězí možnost jejího zneužití…

Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mně. Věřím, že určité dobré projekty, které když neuděláme my, nebudou udělány vůbec. Věřím, že mě Bůh nestvořil jako automat, který se má pořád ptát, nýbrž že máme spolu, já a Bůh, budovat svět, že stvořitelskou jiskru přenesl Bůh i na mě, že oba jsme Tvůrci, že já i Bůh musíme napnout síly, aby byl svět zbudován.

Ne Bůh, to já jsem odpovědný za každou vteřinu svého života a až jednou budu umírat, ponesu odpovědnost za život jako takový a za všechna svoje rozhodnutí. Ne všechna rozhodnutí, která udělám, budou dobrá, protože jsou moje. Rozhodnutí budou často špatná a riskuji, že po čase poznám, že škola ani partnerka nejsou, jaké jsem chtěl, a že jsou, jaké jsem nechtěl. Neznamená to, že životem projdu rovnoměrně a přímočaře, že nezhavaruji a nebudu litovat. Ovšem znamená to, že svými rozhodnutími vyrostu, že ona budou modelovat moji tvář.

Já sám budu stát před Bohem a řeknu, tak takový byl můj život. Ať byl jakýkoli, byl můj. Možná jsem, Bože, nebyl vždycky tvým jasným obrazem a mnohé by šlo udělat lépe. Ale bojoval jsem a aspoň jsem se pokusil. Nebál jsem se rizika chyby a přijímám odpovědnost za vše, co jsem udělal.

Jediný opravdový strach, co smím mít, je ten, že nedostojím svému lidství, úkolu a velikosti, ke které jsme pozváni bez výjimky všichni. Že se nechám ďáblem přesvědčit o své malosti a o tom, že pozvání být svatým je jen pro některé, významné omilostněné duše, ale ne pro mě, a taky že cesta je tak závratně strmá, že je třeba zvážit své síly a nepouštět se do předem ztracených bitev, a že bych byl pro smích a stejně neuspěl. A že by to bylo hodně nepohodlné.

Boží je naopak to, že žádná bitva není předem ztracená, žádné peřeje nejsou nesjízdné, žádná skála není nevylezitelná a že jsme pozváni k tomu, abychom to dokázali.

Ve vší střízlivosti musíme připustit, že v konkrétním životě není vůle člověka úplně tak svobodná, jak říká teorie. Podléhá řadě omezení. Na druhou stranu se však zdráháme souhlasit s názorem, že člověk je ve všem svém konání „absolutně předurčen“ a vždycky poháněn vnějšími vlivy nebo „slepou hrou pudů“ (Freud).

V lidském světě nemůže být neomezená osobní svoboda. Svoboda, která má prospívat nejen mně, ale i druhým, není bez vzájemné odpovědnosti myslitelná. Svoboda a odpovědnost patří k sobě jako sourozenci. Odpovědnost neruší svobodu, pouze jí vymezuje hranice.

Špatně pochopená, „naplno užívaná“ svoboda může vést k totální nesvobodě. Člověk může „naprosto svobodně“ propadnout alkoholu – a pak už není svobodný, nýbrž závislý. Stejně jako alkoholu nebo jiným návykovým látkám lze propadnout také lidem nebo ideologii. Člověk také může svoji svobodu zneužívat tak, že se z něj stane egoista a tyran, naprosto bezohledný k druhým. Možnosti škodit sobě i druhým jsou nepřeberné. Právě na tomto poli se lidský rozum projevuje nadmíru vynalézavě.

Velký dar svobody tedy pro člověka zároveň znamená riziko a ohrožení. Čím výše člověk stojí, tím hlouběji může spadnout. Svoboda může být stejně jako peníze dobře investována a spravována – pak přináší úroky.

be free

Převzato z: https://antonio4d.signaly.cz/1409/be-free