Milí bratři a sestry, píši Vám v pondělí večer 26. července a stále ve mně rezonují všechna setkání posledních dní: ta oficiální, ale i ta neformální. Silná pro mě byla včerejší půlhodina na konci ranní mše svaté. Krásné přání i každé naše podání ruky, každé naše slovo najednou nabývalo podstatného významu. Defilovalo mi v srdci všechno to, co pro mě znamenáte. Hlásily se vzpomínky na to, co jsme spolu prožili. Pozornost byla upřena na mě a přiznám se, že jsem přijímal projevy Vašich sympatií i Vaší lásky rád. Musím si zde však připomenout slova žalmu: „Nikoli nám, Hospodine, nikoli nám, ale svému jménu zjednej slávu pro své milosrdenství, pro svou věrnost!“ Žl 115,1. Hospodinu chci především děkovat za dvanáct let mezi Vámi. Bez Něj bychom nebyli nic a nic bychom nedokázali. Je to Jeho dar, Jemu patří sláva.

On však své dary dává ve společenství, a tak chci poděkovat Vám všem, že jste mě přijali a spolupracovali tu se mnou. Jmenovitě chci vyjádřit vděčnost oběma kaplanům, kteří zde sloužili, dále Pavlovi Starému, manželům Pavlíkovým, regenschorimu Tomáši Židkovi, varhaníkům, ministrantům, akolytům, lektorům a zpěvákům. Zvláště chci poděkovat nejbližším spolupracovnicím na faře – Soně Vtípilové, Petře Pudilové a Bohumile Novotné. Děkuji všem, kteří sloužili v pastorační nebo ekonomické radě. Také děkuji za Vaši pomoc při brigádách, úklidu kostelů a péči o ně. Nevyjmenuji Vás všechny různým způsobem angažované, ale nechci na nikoho zapomenout, tak díky i Vám.

Děkuji také za všechny velkorysé hmotné dary, které jsem od Vás během těch let dostal. Je málo kněží, kteří zakusili tolik pozornosti od svých farníků. Děkuji srdečně i za nový ornát a značný obnos, který jste pro mě vybrali. Těším se, až otevřu novou aktovku s vašimi dopisy, které si přečtu, až se usadí prach stěhování a zabydlování. Velmi děkuji za Vaše modlitby. Moc si toho všeho vážím. 

Přirostli jste mi k srdci a vždy v něm budete.

Ze srdce žehnám

Váš otec Jiří.