Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. ( Lk 15,8)
Naše lítost nad hříchy by měla být podobná zkroušenosti marnotratného syna, který šel do sebe, přiznal svou velkou vinu a následky, které si přivodil, když utekl od tak dobrého otce. „Půjdu,“ – zvolal – „vrátím se k otci, padnu mu k nohám, budu je zkrápět slzami, řeknu mu, že nemám odvahu hledět na nebe ani na něho, protože jsem mu způsobil těžkou křivdu; ať mě k sobě vezme jen jako dělníka.“ Tisíckrát šťastný je hříšník, který se s takovým vnitřním postojem a důvěrou obrací k Bohu. Jistě v něm najde plnost dobroty a soucitu otce – otce, který mu ochotně odpustí hříchy a navrátí ztracenou milost.
O čem chci dnes k vám mluvit? Těšte se, protože vám oznámím velké štěstí! Rozložím před vašima očima nepřeberné poklady Božího milosrdenství! Raduj se, bídná duše, která jako slepec u Jericha voláš: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Lk 17,38). Můžete přistoupit ke svátosti pokání, ale musíte přitom splnit určité podmínky. Ať je vaše zpověď: 1. pokorná, 2. prostá, 3. moudrá, 4. úplná, 5. upřímná. Jen když splníte tyto podmínky, s jistotou přijmete odpuštění.


I.
Zpověď má božský původ. Ustanovil ji Ježíš Kristus, a to tehdy, když řekl apoštolům a jejich nástupcům: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jn 20,22-23). A dále: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 18,18). Z těchto slov vyplývá, že zpověď má božský původ a je bezpodmínečně nutná. Mohli by zpovědníci odpouštět hříchy, nebo je zadržovat, kdyby je neznali? Mohou je totiž poznat, jestliže se z nich hříšník s pokorným srdcem vyzpovídá. Svátost pokání je pro člověka velkým dobrodiním. Kdyby nebylo svátosti pokání, už po jediném smrtelném hříchu bychom byli navěky odděleni od Boha. Tato svátost nás spojuje s Bohem, navrací nám zásluhy, které jsme ztratili, abychom je mohli mít pro život věčný. Kdybychom se zeptali zavržených v pekle, proč hoří věčným ohněm, odpověděli by nám, že proto, že nevyužívali svátost pokání. Jak velkou útěchou je pro křesťana, který upadl, ujištění, že v katolické církvi jsou prostředky, s jejichž pomocí může lehce přijmout odpuštění hříchů.
Zajisté! Mnoho lidí se stydí za krátké pokoření a cítí ke zpovědi nechuť. Což není lepší nějakých 5 minut pocítit stud, než se ocitnout na věčné hanbě? Jedni se stydí jít ke zpovědi, protože ztratili víru, jiní protože se domnívají, že nepociťují zranění své duše a neznají, jak velkou radostí naplňuje srdce křesťana dobrá zpověď. Vzpomeňme, že Kristus přikazuje pod ztrátou spásy zpovídat se ze všech hříchů. Nikdo není osvobozen od tohoto závazku, počínaje Svatým otcem a konče posledním služebníkem.
1. Naše zpověď musí být především pokorná. Před soudem zpovědi jsme jako obvinění, kteří stojí před soudcem. Obviňujme se sami, nečekejme na otázky zpovědníka. Následujme tak krále Davida, který sám o sobě říká: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Ž 32,5). S pokorou vyznávejme své hříchy; nebuďme podobni těm, kteří říkají své poklesky podobným způsobem, jako by vyprávěli nějakou historku, lidem, u kterých není vidět lítost, kteří při zpovědi, místo aby odprošovali Boha za hříchy, páchají ještě svatokrádež. Jestliže vám zpovědník musí položit nějaké otázky, které mohou zranit vaši sebelásku, jestli vám zadá těžší pokání anebo vám dokonce odmítne udělit rozhřešení, nereptejte, ale přijměte to s pokorným duchem. Nikdy neodpovídejte arogantně a nestaňte se, jak se to nejednou stává, zatvrzelým hříšníkem, který pak dokonce bez pokleknutí a s hněvem vybíhá z kostela. Soud pokání je soudem samého Ježíše Krista, v němž on sám naslouchá našemu obviňování, On sám se ptá, rozmlouvá a ohlašuje výrok odpuštění. Zde je třeba s pokorou obviňovat sebe sama a nikdy nesvádět viny na druhé, jako např. Adam, když obviňoval Evu a ona zase jeho. Tak se stává, že člověk, který má sklon k hněvu, obviní svou ženu a děti, že ho provokují k vzteku; opilec obviňuje svého kamaráda, který ho pozval na sklenku; mstivý člověk říká, že to jiní spáchali křivdu; ten, kdo rád mluví špatně o druhých nebo je dokonce pomlouvá, dokazuje, že přece on říká pravdu; někdo těžce pracující v neděli se ospravedlňuje tím, že jeho povinnosti tím netrpí; matka, která se s dětmi nemodlí ranní ani večerní modlitby se vymlouvá, že jí schází čas. Kdo takovýmto způsobem svaluje vinu na druhé, nemá v sobě pokoru. Představme se zpovědníkovi v pravdivém světle a mluvme k Bohu společně s žalmistou: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím svévolnosti“ (Ž 141,3-4).
2. Ať je naše zpověď prostá, tzn. vyhněme se nepotřebným slovům a vypočítávání všech drobností 100x po sobě, protože to zabírá zpovědníkovi čas, trápí a bere trpělivost těm, kteří také čekají na zpověď. Když je něco pochybného, představme to jako pochybné. Jestli byste řekli, že jste se nezaobírali zlými myšlenkami, ale nejste si jisti, zda jste nenašli v takových myšlenkách zalíbení, to už by bylo důkazem nedostatku upřímnosti. Kdybys řekl: „Vyznávám se, otče, z hříchu, na který jsem zapomněl při dřívějších zpovědích,“ ale současně bys tento hřích ve skutečnosti nevyznal dříve ne proto, že bys ho zapomněl, ale z falešného studu a lenivosti, pak bys z nedostatku upřímnosti spáchal svatokrádež. Stává se také, že kajícník by nevyznal některý hřích, kdyby se ho zpovědník na ten hřích sám nezeptal; obecně tento hřích vyzná, ale nechce se přiznat, že ho zamýšlel zatajit. A opět z důvodu nedostatku upřímnosti se taková zpověď snadno může stát neplatnou a svatokrádežnou.
Vyhýbejte se, bratři, pokrytectví. Ať je v čase zpovědi vaše srdce jako by na vašich rtech. Zpovědníka je možno obelhat, ale Pána Boha nikdo neoklame. Kdyby vás zlý duch sváděl k pokrytectví, řekněte si: „Přece ještě víc neobtížím své svědomí a nespáchám těžký hřích svatokrádeže. Skryl bych se před knězem, ale neukryl bych se před Pánem Bohem, který mě zná nejdůkladněji, jak jen to je možné. Budu trochu pokořen, to je pravda, ale čím je to proti veřejné ostudě, která by mě mohla potkat na posledním soudu.“ Když se nemocný chce vyléčit, pak otevřeně mluví o svých těžkostech, mluví jasně a nic neukrývá. Když vás skličuje stud a těžce se vám přiznává k nějakému hříchu, poproste o pomoc zpovědníka. „Otče,“ řekněte, „pomož mi, protože mám na svědomí hřích, který nemám odvahu přiznat.“
3. Zpověď musí být zkroušená a tedy se při ní má užívat skromných slov a nikdy se nemá mluvit o hříších druhých.
4. Zpověď má být úplná, tedy je třeba vyznat všechny smrtelné hříchy, jejich druh, počet a také okolnosti s nimi spojené. Nic nebude platné takové vyznání, kdy někdo obecně řekne, že hodně hřešil; musí přesně říct, jestli to byly krádeže, lhaní, nečistota atd. Dále je třeba vyznat počet hříchů. Nesprávně se zpovídá ten, kdo například říká: „Zameškal jsem mši svatou, kradl jsem, proklínal jsem, vedl jsem nečisté řeči, byl jsem pyšný atd. Takováto zpověď nepostačí. Je třeba říci, kolikrát se to stalo, zmínit okolnosti, které mají vliv na těžkost a druh hříchu. Kdo se dopustil hříchu nečistoty s druhou osobou, musí ujasnit, zda byla jeho příbuznou nebo v nějakém jiném vztahu s ním, a jestli ano, tak v jakém stupni. Některé okolnosti, jak už jsme řekli, pozměňují hřích, tedy způsobují, že se mění jeho charakter a stupeň. Dopustit se hříchu s osobou žijící v manželství je cizoložství, s osobou příbuznou je krvesmilství. Naproti tomu zaobírat se zlou myšlenkou, nechávat v sobě nějakou špatnou touhu, hledět na neslušné věci, to je hřích proti čistotě. Některé okolnosti vpravdě hřích nemění, ale způsobují, že se stává těžším, např. hřích bude těžší, jestliže se ho někdo dopustí v přítomnosti většího počtu lidí nebo před dětmi, protože tehdy s sebou nese pohoršení druhých. Takže chození po hospodách a opíjení se v neděli je těžším hříchem, než když se to dělá ve všední den, protože neděle a svátky jsou předurčeny ke službě Bohu. Při dlouhodobějších hříších je třeba říci, jak dlouho trvá závislost. Hříšník, který se zpovídá, si zde musí vzít příklad z nemocného, který důkladně informuje lékaře o průběhu choroby, jejím výskytu, vývoji a době trvání.
Je třeba také říci počet hříchů. Opomenutí nebo umenšení tohoto počtu v případě smrtelných hříchů by bylo svatokrádeží. Zpověď člověka, který by měl na svědomí tři těžké hříchy, ale přiznal by se pouze ke dvěma, by byla těžkou urážkou Pána Boha. Měli bychom mít strach dopustit se svatokrádežné zpovědi a přijímání, protože mnoho duší se za to trápí ve věčných plamenech. Kdo si přesně nepamatuje počet svých hříchů, ať ho vyzná přibližně. Hříchy náhodně zapomenuté Pán Bůh odpouští, stačí je vyznat při další zpovědi, jestliže si na ně vzpomeneme.
Z lehkých hříchů se také patří vyzpovídat, je to totiž skutečnost nanejvýš užitečná, jak nás o tom poučuje Tridentský koncil. Je pravda, že tyto hříchy se zahlazují zkroušeností srdce, modlitbou, postem, almužnou a účastí na mši svaté, ale je třeba se z nich také vyzpovídat, a to hned z několika důvodů. Za prvé, hřích, který je lehký v našich očích, může být hříchem těžkým v očích Božích. Za druhé, ve svátosti pokání můžeme za tyto hříchy snadněji získat odpuštění. Za třetí, zpovídání se ze všedních hříchů nás povzbuzuje k větší pozornosti. Za čtvrté, poučení zpovědníka nás může pohnout k naší nápravě. Za páté, rozhřešení, které přijmeme, nám dodává sílu, abychom se mohli těmto hříchům v budoucnosti vyhnout. Je tedy jasné, že tyto hříchy, i když jsou lehké, mají být vyznány a také je třeba se snažit je napravit. Takové jsou podmínky dobré zpovědi. Teď se pozastavte nad tím, zda byly ve všech vašich zpovědích skutečně splněny. Kdybyste přišli k závěru, že jste se zpovídali špatně, pak neztrácejte čas, ale co nejdříve se postarejte o nápravu tohoto zla.


II.
A nyní vám řeknu, jakým způsobem je možné zhřešit proti podmínkám dobré zpovědi, čili vám ukážu, kdo se špatně zpovídá.
Jedna žena žila po dlouhý čas zbožně a věrně plnila své křesťanské povinnosti. Zlý duch ji svedl ke hříchu, zarmoutila Boha. A teď se blíží svátek, o kterém byla normálně zvyklá přistupovat ke stolu Páně. Chce to tedy takto udělat i tentokrát, protože se bojí, že o ní budou mluvit jako o nedbalé. Bojí se ale také, že jestli ten těžký hřích vyzná, zpovědník o ní získá špatný dojem. Proto tento hřích zatají a takto přistupuje ke sv. přijímání. A tímto způsobem se nejednou po celé roky táhne zločin svatokrádeží. Špatně se zpovídá také ten, kdo nechce napravit spáchanou křivdu, i kdyby to mohl udělat. Špatné jsou také zpovědi žen nebo děvčat, které udržují nedovolené vztahy a nechtějí se jich vzdát.
Takoví lidé se nejčastěji necítí vinni a při zpovědi skrývají své hříchy.
Kdo zatají hříchy, ten nechce oklamat kněze, ale chce podvést samého Boha i přesto, že je to nemožné. A tak záchvat hněvu označují lidé při zpovědi často jako obyčejnou netrpělivost, opravdu nemravné řeči působící pohoršení jako nějaké volnější mluvení; ohavné žádosti a skutky jako trochu méně slušné důvěrnosti; veliké křivdy jako drobné nespravedlnosti; přehnané lakomství jako trochu větší svázanost s dobry pozemskými. A odtud vychází celý řetěz svatokrádeží.
Lidé také často skrývají okolnosti hříchu. Pomlouvání nebo zlostnou kritiku ukazují jako nevhodné mluvení o bližním a nechtějí přiznat, že to všechno pocházelo z pýchy a závisti, z nenávisti a uraženosti. Nemluví také o tom, jak velkou škodu způsobili dobrému jménu bližního. Zpovídáte se, že jste špatně mluvili o lidech, a neříkáte, o kom jste tak mluvili, nechcete se přiznat, že jste vystupovali proti svému duchovnímu pastýři anebo proti jiné osobě zasvěcené Bohu – osobě, jejíž dobré jméno je věcí zvlášť důležitou. Neříkáte, zda to nebyly pomluvy a lži. Zpovídáte se, že jste vystupovali proti víře a morálce, ale zamlčujete okolnosti, že jste chtěli otřást vírou mladého člověka proto, aby snadněji podlehl vaší žádostivosti. Říkali jste mu, že na tom není nic zlého a není třeba se z toho zpovídat. Anebo se dívčina obviňuje, že se parádila kvůli tomu, aby se líbila jiným, a nedodá, že měla záměr vzbuzovat v nich špatné myšlenky. Otec říká, že chodil do hospody, že se opil, ale mlčí o pohoršení, jaké dal celé rodině. Kdybychom chtěli proniknout do podrobností, spatřili bychom, kolik způsobů vynalezli lidé na to, aby se při zpovědi představili v lepším světle. Někteří to zkouší dosáhnout tónem hlasu a jisté hříchy říkají tak tiše, aby je zpovědník ani nezaslechl. Nejprve se zpovídají z lehkých drobností, říkají například: „Nepřežehnával jsem se ráno a večer svěcenou vodou, byl jsem roztržitý při modlitbě atd.“ a když těmito drobnostmi jakoby uspí pozornost zpovědníka, tehdy tichounkým hlasem a velmi rychle vysypou těžké hříchy. Pravda, můžete tímto způsobem vymámit rozhřešení, ale Boha neoklamete, On takovéto rozhřešení nepotvrdí. Sami pak musíte přiznat, že taková zpověď nepřinese vašemu svědomí pokoj, že po ní nepociťujete štěstí a vnitřní zadostiučinění. Chcete přehlušit svědomí, říkáte sami sobě, že později své zpovědi napravíte, že se ze všech hříchů vyzpovídáte nanovo.
Nebudu už mluvit o svatokrádežných zpovědích, které vyplývají z nedostatku lítosti. Možná, že na to poukáži někdy jindy.
Namlouváš si, příteli, že se jednou s Bohem srovnáš. Musíš však žít ve strachu, že možná už nezbude čas na toto srovnání, protože smrt tě může zaskočit znenadání, zabředlého ve svatokrádežích. Na to zpravidla navazuje zatvrzelost srdce a zoufalství v hodině smrti.
Co máte dělat, abyste tak hroznému neštěstí unikli? Napravte rychle předešlé zpovědi upřímným a úplným vyznáním svých hříchů. Jestliže to neuděláte, Bůh je rozhlásí jednou před celým světem. Jestliže je ale vyznáte sami, upadnou do věčného zapomnění. Obávejte se toho, aby vás v hodině smrti neovládlo zoufalství. Vzpomeňte si na Ananiáše a jeho ženu, kteří padli mrtvi k nohám sv. Petra kvůli lži (srv. Sk 5,1-11). Poučte se z příkladů, které jsem vám dal, najděte ve zpovědi odpuštění hříchů, pokoj duše a v hodině smrti život věčný. Amen.




5. O špatné zpovědi


Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho,
aby na něho vložil ruku. ( Mk 7,32)
Hluchoněmý je jednou obrazem křesťana, který přichází ke zpovědi. Existují lidé hluší vůči výčitkám svědomí a jiní zase se jeví jako němí, když mají vyznat své hříchy. Ach, jaké je to strašné neštěstí, když někdo ze studu nebo ze strachu skrývá smrtelný hřích, protože obelhává Ježíše Krista. Uzdravení a milosrdenství, které zde Kristus prokazuje zkroušeným hříšníkům si proměňuje v jed. A tak se mnozí při zpovědi dopouštějí svatokrádeže. Ach, kéž by tento hřích byl na tomto světě tak zřídkavý, jak zřídka se stávají neštěstí. Kéž by se tato moje řeč nemusela obracet vůči nikomu, kdo je zde v kostele! Ale popravdě, je možné spáchat větší urážku Boha a Spasitele? Ukáži vám dnes, jak těžce uráží Krista svatokrádežník a jak velké je milosrdenství Boží, které trpí takovéhoto svévolníka.


I.
Zpověď je ve sv. církvi institucí nejcennější. O tomto by mohli vydat svědectví blahoslavení v nebi, ale i navěky zavržení v pekle. Ti první se zachránili především proto, že připraveni přistupovali ke svátosti smíření. Druzí zahynuli navěky, protože se buďto nezpovídali, nebo se zpovídali špatně.
Z jakých důvodů dochází ke špatným zpovědím?
Za prvé proto, že někdy nekonáme dobře zpytování svědomí. Hlubiny svého srdce je třeba zkoumat se světlem a s váhou v ruce; nepatří před sebou nic skrývat tak, jako se nic neukryje na posledním soudu. Nejednou v nás svědomí křičí a naříká: „Slituj se nade mnou a vyrvi mě z té strašné propasti! Což mám být navždy oddělený od Boha a nikdy ho nespatřit? Jak strašné je to neštěstí!“ Kdo se zřídka zpovídá, ten ať si vezme více času na zpytování svědomí, ať koná tuto přípravu po modlitbě k Duchu sv. a po odevzdání se Nejsvětější Matce. Bylo by dobře, kdyby s úmyslem vyprosit si milost dobré zpovědi se v ten den účastnil mše svaté, udělal nějaký dobrý skutek, uložil si sebezápor v jídle či ve spánku. Je doporučené projít si v myšlenkách několikrát po sobě hříchy tak, aby se patřičně vryly do paměti. Jestliže si někdo před přistoupením ke sv. přijímání vzpomene na nějaký smrtelný hřích, ať nejde ke stolu Páně.
Za druhé, v čase zpovědi se patří z hříchů vyznat důkladně, i když se to pyšné lidské přirozenosti zdá těžké. V souvislosti s hříchem je třeba dodat, kolikrát byl spáchán a jaké jsou souvislosti s ním spojené. A právě zde velmi pokouší kajícníka zlý duch, který mu buďto podsouvá, aby hledal příjemného zpovědníka nebo ho navádí, aby zatajil hříchy, a chlácholí ho nadějí, že se později vyzpovídá lépe. Na tuto past chytil ďábel už mnoho duší a ničí je navěky, protože skutkem svatokrádežné zpovědi se ukazuje zaslepenost a zatvrzelost srdce, které neopouštějí člověka nejednou až do smrti. Mnoho odstrašujících příkladů by mohli na potvrzení přidat misijní kazatelé. Skutkem svatokrádeže se ztrácí milost Boží, satan silněji opanovává duši, umenšuje se také bázeň Boží a na svatokrádežníku se naplňuje Spasitelova hrozba: „Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu“ (J 8,21).
Zvláště hřích proti čistotě bývá důvodem špatných svatých zpovědí. Jeden řeholník byl považován za vzor dokonalosti a zemřel v pověsti svatosti. A pak se ukázalo, že přišel do zavržení, protože se styděl vyzpovídat se z nečistého smýšlení. Nic mu nepomohlo tvrdé pokání, modlitby a umrtvování. Na druhý den poté, co byl pochován v kostele, sloužící hned zrána uviděl, že tělo leží venku. Tento jev se opakoval několikrát, až ve chvíli provedení exorcismu mrtvý dotázán svým představeným vyznal, že je navěky zavržen, a žádal, aby jeho pozůstatky byly pochovány na neposvěceném místě.
Někdo řekne: „Asi nikdo se neodváží skrývat své hříchy a vystavovat se tak častějším výčitkám svědomí.“ Moji bratři! Kdybych to měl stvrdit pod přísahou, neváhal bych říci, že zde mezi vámi teď v kostele je z šesti lidí pět takových hříšníků. Přesvědčíte se o tom na posledním soudu a vzpomenete si, co jsem vám dnes řekl.
Jak se může křesťan ze studu nebo ze strachu vystavovat takovému neštěstí? Příteli, pomysli na to, co tě čeká za skrývání hříchů! Nemáš odvahu otevřít své svědomí před svým farářem? Což je jediným na světě? Neznáš jiné kněze, kteří by s velkou dobrotou vyslechli tvou zpověď? Bojíš se, abys nedostal velké pokání? Neboj se, zpovědník ti pomůže a ještě se za tebe bude modlit a společně s tebou bude oplakávat tvůj hřích, aby ti vyprosil ztracené Boží smilování. Příteli, slituj se nad svou ubohou duší, která tolikrát zakoušela Ježíše Krista! Ó, jak velmi slepí jsou hříšníci, kteří se stydí či bojí vyzpovídat se ze svých poklesků! Na co je dobré takové zpovídání, když stejně přijde čas, kdy budou tajemství srdce vystavena očím celého světa? Jedním slovem – nyní byste se mohli uchránit před strašným ponížením, jaké vás čeká na posledním soudu, a své peklo byste mohli vyměnit za věčné štěstí. Ach, k čemu vede člověka svatokrádežnictví. Nechtěl by zemřít v hříchu, ale nemá sílu se ho zbavit! Bože, týrej tyto nešťastníky a zaslepené lidi výčitkami svědomí, týrej je, aby se jim nemohli vyhnout a zavčas se obrátili.
Za třetí, špatné zpovědi se stávají kvůli nedostatku lítosti, a proto máme vroucně prosit Boha o zkroušenost. Když zatajíme hřích, pocítíme vnitřní nepokoj, který nás hryže jako divoký tygr. Ale když nemáme lítost, pak tomu ve své zaslepenosti celkem nevěnujeme pozornost. Proto, jak už jsem zmiňoval, je třeba se za zkroušenost srdce častěji modlit k Bohu. Kdo by se chtěl přesvědčit, zda měl při zpovědi správnou lítost, ten to nejlépe uvidí z toho, zda změnil svůj život, zda už se neoddává pýše, hněvu, závisti, lakomství, zda nepomlouvá, zda se umrtvuje, miluje ctnost čistoty, je horlivý ve službě Boží atd. Kdo vědomě neuvede počet těžkých hříchů anebo ve chvíli, kdy mu zpovědník zadává pokání, nemá pravý úmysl je vykonat, ten se zpovídá špatně. Kdo neumí číst, ať řekne zpovědníkovi, aby mu nedával za pokání čtení ze zbožné knihy. Někdy se objeví lidé tak pyšní, že se nechtějí přiznat, že neumí číst, a pokání, které jim bylo zadáno, nevykonají. Nemá se zač stydět, jen je třeba otevřeně požádat o změnu pokání.
Často se také stává, že se dějí špatné zpovědi proto, že kajícník už ve chvíli rozhřešení nemá ochotu napravit křivdu, kterou učinil bližnímu.
Z toho, co jsem řekl, můžete vyvodit, že jednou za čas je třeba se pozastavit nad předchozími zpověďmi, dát je do pořádku a napravit nedostatky, které se v nich objevily.

II.
Ti, kteří ukrývají hříchy ve zpovědích, jsou nešťastni; nosí totiž v srdcích strašného kata. Když se lidé domnívají, že před smrtí ještě vykonají dobrou zpověď a napraví své svatokrádeže, obelhávají sami sebe. Jsou zaslepeni, a tak si neuvědomují, že jim v tom ďábel bude všemožně bránit. Řeknu vám příklad, který to ukazuje.
Když proslulý Jan z Avily kázal v jednom ze španělských měst, byl pozván k loži těžce nemocné dívky, aby vyslechl její zpověď. Matka ji vychovala zbožně a vštěpovala jí do srdce vroucí zbožnost k Nejsvětější Matce, zbožnost, kterou sama měla. Nemocná slyšela několikrát plamenné kázání Avilovo a rozhodla se před ním otevřít své svědomí ve zpovědi. A skutečně, vyznala své hříchy s tak velkou lítostí a se slzami, že otec Avila byl ujištěn, že ji rozhřešil bez obav o její spásu. V tom čase se stalo něco nezvyklého. Jeden řeholní bratr, který pomáhal otci, a během zpovědi na něj čekal ve druhém pokoji, uviděl černou srstí porostlou ruku, která držela nemocnou za hrdlo, jako by ji chtěla zadusit. Po návratu do kláštera to řekl představenému a představený to dále řekl otci Avilovi a doporučil mu, aby ještě jednou zašel k  nemocné a přiměl ji, aby skutečně vyznala, zda jí ještě svědomí něco nevyčítá. Ještě té noci s tímž pomocníkem se vydal otec Avila do domu, ve kterém ležela nemocná. Když stanuli před bránou, dolehl k jejich uším pláč a jekot. Když zabouchali, přiběhl k nim sluha, který jim řekl, že nemocná zemřela a hned po zpovědi ztratila řeč a smysly a nebyla schopna přijmout sv. přijímání. Vešli dovnitř, podívali se na mrtvou, pak se vrátili do kláštera a všechno řekli představenému, který se tím velmi poděsil. Sám otec Avila poklekl před Nejsvětější svátost a začal se vroucně modlit, aby milosrdný Bůh uchránil to nešťastné děvče před věčným zavržením. Když se tak modlil, po chvíli uslyšel chřestění řetězů. Obrátil se tedy na tu stranu, z které tyto zvuky přicházely, a vidí osobu od hlavy až k patě spoutanou železnými okovy a temnými plameny. Otec se polekal a zeptal se tohoto zjevu, kdo je. A dostal na svou otázku tuto odpověď: „Jsem duše té nešťastné dívčiny, kterou jsi ráno zpovídal a za kterou se nyní zbytečně modlíš. Obelhávala jsem svět svým pokrytectvím a falešnou zbožností. Po smrti mé matky se do mě zamiloval jeden mladý člověk. Nejprve jsem odpírala jeho naléhání, ale pak jsem se poddala jeho vůli. Dopustila jsem se těžkého pádu. Cítila jsem strašné výčitky svědomí, abych nebyla zavržena, ale zlý duch mě nedovolil vyzpovídat se z tohoto hříchu, přestože jsem si často předsevzala, že to udělám. Měla jsem obavu, že si o mě zpovědník udělá špatný obrázek. A tak každá další zpověď byla svatokrádežná a nehodně jsem přijímala svatá přijímání. Když jsem uslyšela tvé kázání, které pronikalo do mého srdce jako střela, předsevzala jsem si, že se u tebe vyzpovídám, a proto jsem tě pozvala k sobě. Kdybych začala svou zpověď od svatokrádeží a ne od drobností, byla bych zachráněna. Ale pak už jsem neměla odvahu vyznat tento zatajený hřích. Nyní jsem zavržena navždy. Zbytečně se za mě modlíš!“ „Co je nyní pro tebe největší mukou?“ zeptal se tehdy otec Avila. „To, že jsem se tak snadno mohla zachránit, pouze kdybych vyznala svůj hřích.“ Po těch slovech za strašného skřeku a řinčení řetězů tento zjev zmizel. Toto tě čeká, duše, která staneš před soudem Ježíše Krista, obtížená svatokrádežnictvím. Drazí bratři, zkoumejme tajemství svého svědomí a jestli tam najdeme zamlčované hříchy, vyznejme je co nejdříve ve zpovědi, protože pokání ani almužny je nemohou usmířit. Zde je jediným řešením pouze svátost smíření. Nedovolujte, aby vás déle spoutával pekelných duch, který odebírá člověku bázeň a stud před hříchem a vrací mu je teprve při zpovědi. Odhoďme pýchu, která se bojí pokoření. Za pět minut studu, jestli se opravdově vyznáme před shovívavým knězem, se zachráníme před věčným neštěstím a věčnou hanbou. Kdo za života nečerpal z Božího milosrdenství, ten je ve chvíli smrti nenajde!
K jedné nemocné byl v noci pozván misionář. Ten jí prostě řekl: „Paní, jste ve vážném nebezpečí. Jestliže se pořádně nevyzpovídáte ze svých těžkých hříchů, půjdete do záhuby.“ „Což už umírám? Je pravda, že už se déle špatně zpovídám a ze studu ukrývám své hříchy.“ V tom momentě ztratila řeč a skonala; pravděpodobně šla do záhuby.
A jaká hanba potká svatokrádežníky na posledním soudu! Tehdy budou toužit, aby na ně spadly hory, které by je mohly skrýt před očima celého světa. Co si myslí taková osoba, která ze zpovědníka vymámí rozhřešení? Nezdá se jí, že z nebe slyší nějaký hlas, který kněze napomíná: „Zadrž, protože nejdražší Krev Spasitelova volá a domáhá se msty za tohoto svatokrádežníka. Nerozhřeš, protože já zavrhuji a proklínám tuto duši!“ Svatokrádežníci, prodáváte Krista jako věrolomný Jidáš! Když se blížíte s hříchy ke sv. přijímání, chystáte Spasiteli novou smrt! Neslyšíte, jak se k vám snaží volat ze svatostánku: „Synu, čekej, zastav se, nedávej smrtící úder svému Bohu!“ Jeden otcovrah stále slyšel kolem sebe hlas: „Můj synu, proč jsi mě zadusil? Proč jsi mě připravil o život?“ Podobné výčitky svědomí zakusí nešťastník, který nehodně přijal Tělo a Krev Páně.
Jaké z toho pro nás vyplývá poučení? Používejme všech možných prostředků, aby naše zpovědi byly dobré. Nevymáhejme rozhřešení, když nemáme skutečný úmysl napravit se. Neodbývejme naše zpovědi, nevybírejme slova, která by zaclonila naše hříchy a umenšila jejich hrůzu. K soudu pokání přistupujme s lítostí, o kterou je třeba Boha vroucně prosit. Jestliže jsme po několik let ukrývali nějaký hřích, pak se z něho vyzpovídejme co nejdříve a nevěnujme pozornost našeptávání ďábla. Nemysleme si, že jej vyznáme později nebo že to při nejhorším uděláme v hodině smrti, protože potom už může být pozdě; tehdy nám Bůh ve svých prozřetelných cestách může odejmout milost. A kdyby na nás přicházela chuť ukrývat hříchy, tak si vzpomeňme, co nám řekne na posledním soudu, jakými výčitkami nás zahrne zpovědník, kterého jsme obelhávali! Všechno, co děláme, dělejme tak, jak bychom to chtěli konat v hodině smrti – tak nezbloudíme. Amen.