Ve vatikánské bazilice, kde koncil před 60 lety začal, František předsedal v úterý 11. října v podvečer slavnostní eucharistické slavnosti za přítomnosti dalších křesťanských společenství: Vraťme se k Druhému vatikánskému koncilu, abychom překonali pokušení sebereferenčnosti, ať je církev svobodná a osvobozující, pozorná k nejchudším a zaměřená na Krista.
Homilii papeže Františka předkládáme v plném znění:
PAPEŽ FRANTIŠEK
"Miluješ mě?" To je první věta, kterou Ježíš adresuje Petrovi v evangeliu, které jsme slyšeli (J 21,15). Poslední z nich zní: "Pas mé ovce!" (v. 17). V den výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu slyšíme i nám, nám jako církvi, adresovaná tato Pánova slova: Miluješ mě? Pas mé ovce.
1. Především: Miluješ mě? Je to otázka, protože Ježíšův styl není ani tak dávat odpovědi, ale klást otázky, otázky, které provokují k životu. A Pán, který "oslovuje ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi" (Dei Verbum, 2), se znovu ptá, neustále se ptá Církve, své nevěsty: "Miluješ mě?". Druhý vatikánský koncil byl velkou odpovědí na tuto otázku: právě proto, aby oživila svou lásku, věnovala církev poprvé v dějinách koncil tomu, aby se sama sebe ptala, aby se zamyslela nad svou vlastní povahou a posláním. A znovu objevila sama sebe jako tajemství milosti, které se rodí z lásky: znovu objevila sama sebe jako Boží lid, Tělo Kristovo, živý chrám Ducha svatého!
To je první pohled na církev, pohled shora. Ano, na církev je třeba nejprve pohlédnout shora, zamilovanýma Božíma očima. Ptejme se, zda v církvi vycházíme z Boha, z jeho láskyplného pohledu na nás. Vždycky je tu pokušení vycházet spíše z ega než z Boha, upřednostňovat své plány před evangeliem, nechat se unášet větrem světskosti a honit se za módou doby nebo odmítat příležitost, kterou nám Prozřetelnost dává, a místo toho se obracet zpět. Dejme si však pozor: ať už je to progresivismus, který se hlásí ke světu, nebo tradicionalismus čili zpátečnictví, které oplakává svět minulosti, není to důkaz lásky, ale nevěry. Jsou to pelagiánská sobectví, která upřednostňují vlastní záliby a plány před láskou, která se líbí Bohu, prostou láskou, pokornou a věrnou láskou, o kterou Ježíš žádal Petra.
Miluješ mě? Znovuobjevme koncil, abychom vrátili prvenství Bohu, tomu, co je podstatné: k církvi, která je poblouzněná láskou ke svému Bohu a ke všem lidem, jím milovaným; k církvi, která je bohatá na Ježíše a chudá na prostředky; k církvi, která je svobodná a osvobozující. Koncil ukazuje církvi tento směr: nechává ji vrátit se jako Petr v evangeliu do Galileje, k prameni první lásky, aby ve své chudobě znovu objevila Boží svatost (srov. Lumen gentium, 8c; kap. V). I my, každý z nás, máme svou vlastní Galileu, Galileu první lásky, a jistě i každý z nás je dnes pozván, aby se vrátil do své vlastní Galileje a uslyšel Pánův hlas: "Pojď za mnou". A tam najít ztracenou radost v pohledu na ukřižovaného a vzkříšeného Pána, soustředit se na Ježíše. Znovu objevit radost: Církev, která ztratila radost, ztratila lásku. Na sklonku svého života papež Jan napsal: "Tento můj život, který se chýlí ke konci, nelze vyřešit lépe než tím, že se zcela soustředím na Ježíše, syna Mariina... velká a trvalá důvěrnost s Ježíšem, kontemplovaným v obraze: jako dítě, jako ukřižovaný, uctívaný ve svátosti" (Deník duše). Zde je náš vznešený pohled, zde je náš věčně živý zdroj: Ježíš! Galilea lásky, Ježíš, který nás volá, Ježíš, který se nás ptá: "Miluješ mě?".
Bratři a sestry, vraťme se k čistým pramenům lásky obsaženým v koncilu. Objevme znovu vášeň pro koncil a obnovme toto své nadšení pro koncil! Ponořeni do tajemství církve, matky a nevěsty, to říkejme spolu se svatým Janem XXIII. Kéž je církev zabydlena radostí. Pokud se neraduje, popírá sama sebe, protože zapomíná na lásku, která ji stvořila. Kolik z nás však nedokáže žít víru s radostí, bez reptání a bez kritiky? Církev zamilovaná do Ježíše nemá čas na střety, jedovatosti a polemiky. Bůh nás zbaví kriticismu a nedůtklivosti, zahořklosti a hněvu. Nejde jen o styl, ale o lásku, protože ten, kdo miluje, jak učí apoštol Pavel, dělá všechno bez reptání (srov. Flp 2,14). Pane, nauč nás vzhlížet k Tobě, vidět církev tak, jak ji vidíš Ty. A když jsme kritičtí a nespokojení, připomeň nám, že být církví znamená být svědky krásy tvé lásky, znamená to žít v odpovědi na tvou otázku: Miluješ mě? Nemáme vypadat jako na smuteční hostině.
2. Miluješ mě? Pas mé ovce. Druhé slovo: Pas. Ježíš tímto slovesem vyjadřuje lásku, kterou si od Petra přeje. Vzpomeňme jen na Petra: byl rybářem a Ježíš z něj udělal rybáře lidí (srov. Lk 5,10). Nyní mu přidělil nové povolání, povolání pastýře, které nikdy nevykonával. A je to zlomový okamžik, protože zatímco rybář si bere pro sebe, táhne k sobě, pastýř se stará o druhé, pase druhé. Navíc pastýř žije se stádem, krmí ovce, přilne k nim. Není nahoře jako rybář, ale uprostřed. Pastýř je před lidem, aby mu ukazoval cestu, uprostřed lidu jako jeden z nich a za lidem, aby byl nablízku těm, kdo zaostávají. Pastýř není nahoře jako rybář, ale uprostřed. Zde je druhý pohled, který nás koncil učí, pohled do středu: být ve světě s ostatními a nikdy se necítit nad ostatními, jako služebníci velkého Božího království (srov. Lumen gentium, 5); přinášet radostné hlásání evangelia do života a do jazyků lidí (srov. Sacrosanctum Concilium, 36), sdílet jejich radosti a naděje (srov. Gaudium et spes, 1). Být mezi lidmi, a ne nad lidmi: to je ošklivý hřích klerikalismu, který ovce zabíjí, nevede je, nedává jim růst: zabíjí je. Jak je koncil aktuální: pomáhá nám odmítnout pokušení uzavřít se do ohrady svého pohodlí a přesvědčení, napodobit Boží styl, který nám dnes popsal prorok Ezechiel: "jít hledat ztracenou ovci a ztracenou přivést zpět do ovčince, zraněnou obvázat a nemocnou ošetřovat" (srov. Ez 34,16).
Pas! Církev neslaví koncil proto, aby se obdivovala, ale aby se darovala. Naše svatá hierarchická Matka, vycházející ze srdce Trojice, existuje proto, aby milovala. Je to kněžský lid (srov. Lumen gentium, 10 a násl.): nesmí vyčnívat v očích světa, ale sloužit světu. Nezapomínejme: Boží lid se rodí niterně a omlazuje se vydáním sebe sama, protože je svátostí lásky, "znamením a nástrojem důvěrného spojení s Bohem a jednoty celého lidského rodu" (Lumen gentium, 1). Bratři a sestry, vraťme se ke koncilu, který znovu objevil živou řeku Tradice, aniž by stagnovala v tradicích; který znovu objevil pramen lásky, aby nezůstával nahoře, ale aby církev sestoupila do údolí a byla řečištěm milosrdenství pro všechny. Vraťme se ke koncilu, abychom vyšli sami ze sebe a překonali pokušení sebereferenčnosti, která je světským způsobem bytí. Paste, opakuje Pán své církvi, a pastýřstvím překonejte nostalgii po minulosti, nostalgie po důležitosti, lpění na moci, protože vy, svatý Boží lid, jste pastýřský lid: neexistujete proto, abyste pásli sami sebe, abyste šplhali, ale abyste s láskou pásli druhé, všechny. A pokud je správné věnovat zvláštní péči, pak ať je to péče o milované Boží lidi, tedy o chudé, zavržené (srov. Lumen gentium, 8c; Gaudium et spes, 1); být, jak řekl papež Jan, "církví všech a zvláště církví chudých" (Rozhlasové poselství věřícím celého světa měsíc po začátku II. vatikánském ekumenickém koncilu, 11. září 1962).
3. Miluješ mě? Pas – uzavírá Ježíš – mé ovce. Miluješ mě? Nakrm mé ovce. Nemyslí jen některé, ale všechny, protože je všechny miluje, všechny láskyplně nazývá "moje". Dobrý pastýř vidí a chce, aby jeho stádo bylo jednotné, pod vedením pastýřů, které mu dal. Chce – to je ten třetí pohled – pohled celku: všechno, všechno dohromady. Koncil nám připomíná, že církev je podle obrazu Trojice společenstvím (srov. Lumen gentium, 4.13). Ďábel chce naopak zasít plevel rozdělení. Nepodléhejme jeho lichotkám, nepodléhejme pokušení polarizace. Kolikrát po koncilu křesťané sešli z cesty, aby si v církvi vybrali stranu, aniž by si uvědomili, že tím trhají srdce své Matky! Kolikrát už dali přednost tomu, aby byli "stoupenci své skupiny", a ne služebníky všech, pokrokáři a konzervativci, a ne bratři a sestry, "pravičáci" nebo "levičáci", a ne Ježíšovi; stavěli se do role "strážců pravdy" nebo "sólistů novot", místo aby se uznali za pokorné a vděčné děti svaté Matky církve. Každý, každý je Božím dítětem. Všichni jsme bratři v církvi. Celá církev: všichni. Pán nás tak chce: jsme jeho ovce, jeho stádo, a jsme tak jen spolu, sjednoceni. Překonejme polarizaci a zachovejme společenství, buďme stále více "jedno", jak o to prosil Ježíš, než za nás položil svůj život (srov. J 17,21). Kéž nám v tom pomáhá Maria, Matka církve. Kéž v nás posiluje touhu po jednotě, touhu usilovat o plné společenství všech věřících v Krista. Ponechme stranou -ismy: Božímu lidu se tato polarizace nelíbí. Boží lid je svatý věrný Boží lid: to je církev. Je hezké, že stejně jako během koncilu jsou i dnes mezi námi zástupci dalších křesťanských společenství. Děkuji: děkuji, že jste přišli. Děkuji vám za tuto vaši přítomnost!
Děkujeme ti, Pane, za dar koncilu. Ty, který nás miluješ, vysvoboď nás od domýšlivosti a ducha světské kritiky. Vysvoboď nás od sebevyloučení z jednoty. Ty, který nás sytíš laskavostí, vyveď nás z ohrad sebestřednosti. Ty, který chceš, abychom byli jednotným stádem, vysvoboď nás z ďábelského úskoku polarizací, -ismů. A my, tvá církev, ti s Petrem a jako Petr říkáme: "Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě milujeme" (srov. J 21,17).
