Na téma těžké, a přece důležité

Od 21. do 24. února se v Římě konalo setkání představených všech církevních provincií, kteří diskutovali krajně neradostné téma, jakým způsobem co nejúčinněji bránit děti, mladistvé a slabé před sexuálním zneužíváním ze strany některých pastýřů. Toto téma bylo vynuceno odhaleními často desítky let starých hříchů kněží v různých zemích světa, které otřásly i těmi nejotrlejšími. 

Konec omluv
Dlouhá léta bylo strategií církevních představitelů a věřících v konfrontaci s těmito excesy zaujetí obranného postoje, který je zcela pochopitelný. Ano, je pravda, že jsme vděčnou potravou pro média, pro která je atraktivnější informovat o zvrhlém knězi než o zvrhlém zedníkovi. Ano, je pravda, že mezi učiteli a skauty je číslo podobných zločinů podobné nebo vyšší. Ano, je pravda, že v České republice se podobné zneužívání nedělo v takovém rozsahu jako v Německu, Irsku nebo USA. Všechno to je pravda, a přece bychom v tom neměli nacházet příliš velkou útěchu. Vždyť do Čech a na Moravu epidemie zneužívání nedorazila dost možná i proto, že zde církev neměla v posledním století takové postavení jako ve výše zmíněných zemích, a tedy takové možnosti tohoto postavení zneužívat. A i když jsou i mezi ostatními povoláními pracujícími s dětmi podobně rozšířené, média a svět nejsou zcela v neprávu, když od církve vyžadují vyšší morální standardy. A pak je to poslední a největší ALE.

Dvojí skandál 
Skandál sexuálního zneužívání mladistvých několika zvrácenými kněžími totiž není to největší pohoršení. Nahnilá jablka se najdou v sebelepším sklepě a není v možnostech žádné velké organizace udržet se mravně bez poskvrnky. Pravý a velký skandál je v tom, jak se na mnoha místech (v České republice není tato praxe prokázána) tito sexuální predátoři v klerikách přesouvali z farnosti do farnosti, a zůstávali dál ve službě, která jim umožňovala v jejich hrozivém působení pokračovat. To, že jednotlivý kněz podlehne mravní zkaženosti, je smutné, ale pochopitelné. To, že tyto kněze při vědomí jejich zločinů leckteří biskupové ponechávali ve službě, je tím pravým skandálem, který ubližuje církvi.   

Cesta k nápravě
I kdyby biskupové zasedali celý rok a vymýšleli strategie boje proti těmto hrozným zločinům, mnoho to neprospěje, pokud nebudou mít vydatnou pomoc jak shora, tak zdola. Proto Vás upřímně prosím, drazí věřící, o dvě věci. Jednou je modlitba za svaté biskupy, jejich povolání je nepředstavitelně těžké a potřebují každou podporu, kterou jim můžeme poskytnout. Zvláštní a doporučeníhodnou formou modlitby je také půst, který může být obětován na tento úmysl. Druhou je mít schopnost vidět a promluvit. Existuje obrovská touha na straně téměř všech tyto zločiny nevidět, o to hlubší, že jsou zpravidla páchány oblíbenými a obdivovanými kněžími. Pokud mám ale věrohodné svědectví o tom, že se děje ve farnosti něco zločinného, je mojí povinností jít s tím za zodpovědným knězem, vikářem, generálním vikářem či biskupem. Pokud by mě oni nebrali vážně a nečinili v této věci jasné konkrétní kroky, pak je třeba jít na policii, abych udělal vše, co je v mých silách, pro ochranu těch, kdo chránit potřebují. Modleme se a nezavírejme oči, prosím.

P. Tomáš Enderle

V homilii, která následovala po kajícím vyznání vin a zpytování svědomí, si Mons. Philip Naameh kladl se svými biskupskými spolubratry otázku, zda dostávají tomu, co jim bylo svěřeno.

„Těžko bychom mohli odpovědět na tuto otázku upřímným ‚ano‘, o tom není pochyb. Příliš často jsme zůstávali neteční, dívali jsme se na druhou stranu, vyhýbali se konfliktům…,“ řekl dále v souvislosti s nedostatky odpovědného jednání vůči těm, kdo byli „brutálně znásilňováni na těle a na duchu“. Nemělo by nás proto překvapovat, když nás potká podobný osud jako marnotratného syna, který přišel o svůj sociální status a reputaci, pokračoval ghanský arcibiskup. Spíše než stěžovat si na to, bychom se měli ptát, co bychom měli dělat jinak a odkud začít:
„Pohleďme opět na marnotratného syna z evangelia. Jeho situace se začíná obracet k lepšímu, když se rozhodne být velmi pokorný, vykonávat velmi prosté úkoly a neočekávat žádná privilegia. Jeho situace se zlepší, když přizná, že udělal chybu, vyzná ji otci, mluví o ní otevřeně a je připraven přijmout následky. A takto otec zakusí velkou radost z návratu svého ztraceného syna a napomůže tomu, aby se také bratři navzájem přijali.“

Radiovaticana.cz